„Neboj se nepřátel, s nimi můžeš bojovat. Boj se lhostejných, s jejichž němým souhlasem se na světě děje všechno zlo.“

Přečtěte si rozhovor, který nám poskytla socioložka a dlouholetá členka Amnesty International PhDr. Jiřina Šiklová, Ph.D.

Paní Šiklová, kdy jste poprvé uslyšela slova „Amnesty International“?             

Jiřina Šiklová: Amnesty International jsem znala již v sedmdesátých letech, protože řada mých přátel, kteří emigrovali, v této organizaci pracovali. Například se podíleli na vydávání měsíčníku Amnesty International v Londýně (Ruth Tosková, Julie Kalinová, Karel Kyncl, Zdena Tominová atd.). Již v druhé polovině let sedmdesátých jsme předávali informace o zavřených lidech v Československu do AI... Protože jsme věděli, že tím se tito lidé dostanou pod „mezinárodní dohled“ a přece jen budou trochu chráněni, i když jsou ve vězení. Ale v prvních letech po vzniku AI, tedy v letech šedesátých, jsem o jejím sídle nebyla informována. Od začátku považuji tuto organizaci za významnou. Souhlasím i s tím, že její členové – sama jsem členkou a hrdě se k tomu hlásím – mohou a mají působit jen v jiných zemích, než sami žijí.

Před rokem 1989 jste se jak známo hojně angažovala v protirežimní činnosti. Jak jste vnímali tuto organizaci a jak konkrétně tady u nás pomáhala?

Jiřina Šiklová: Amnesty International přejímala zprávy VONSu (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných) z Československa a na tomto předávání zpráv jsem se taky podílela. Když jsem byla zavřená, tak jsem i do vězení občas dostala dopis od úplně neznámých lidí ze zahraničí... Což byla taky forma evidence lidí, zda jsme přece jen „zastižitelní“. Tyto dopisy (občas tam bylo něco začerněno censurou z Ruzyně, tedy z věznice) jsem dostala až na celu. Asi tehdejším politikům záleželo na tom, aby dělali dobrý dojem v zahraničí. Věděla jsem, že je to způsob, jak dát vězňům najevo, že nejsou sami a že se o nich ví. Pomohlo mně to psychicky a možná, že i proto se ke mně slušněji chovali i dozorci. Obdobně pomáhala AI i ostatním lidem. V Nizozemí dokonce založili zvláštní pobočku Amnesty International jen pro lidi vězněné v Československu. Podílel se na tom tehdy Jef Helmer a taky Dáša van der Horst a určitě desítky dalších lidí, které si již nepamatuji.

Jaký to byl pocit, když Vám od neznámé paní z Německa přišel do vězení dopis?

Jiřina Šiklová: To bylo významné, bylo mně jasné, že je to „mezinárodní kontrola“, jak se mně vede, a byla jsem tomu ráda. S některými lidmi jsem se později dokonce sešla. Věděla jsem, že jsem díky Amnesty International „pod kontrolou“ ze zahraničí a to je dobrý pocit.

Když se bavíme s lidmi o Amnesty International, většina z nich její práci oceňuje, což je motivující. Avšak někteří zároveň vyslovují určité pochybnosti, zdali je tento způsob pomoci dost účinný. Je podle Vás dost účinný?

Jiřina Šiklová: Nemohu posoudit, jaký vliv má AI na lidi vězněné třeba v Asii. Zda se o tom dozvědí, ale myslím si, že to má velký vliv. Co jiného můžete dělat, než vyvíjet takovýto nenásilný tlak na politiky, kteří rozhodují o životech zavřených lidí? Vést válku kvůli tomu není možné, takže dopisy, sledování vězňů, informování o těchto lidech v novinách, je to, co pro ně můžeme udělat. Amnesty International nese jakousi mezinárodní odpovědnost za osudy vězňů svědomí. Kdyby to nedělala, tak ze světa bez povšimnutí, tedy z lhostejnosti lidí, zmizí naši bližní.
 

Na co by se měla Amnesty (nejvíc) zaměřovat?

Jiřina Šiklová: Dostat svoje informace do médií, pořádat putovní výstavy a tak upozorňovat naše lidi na osudy lidí v zahraničí, kteří jsou ve vězení. Práce AI je činností dlouhodobou, je to denní činnost. Asi by se měly častěji sdělovat veřejnosti i výsledky její práce, tedy publikovat veřejnosti srozumitelné články, jak a komu se tím pomohlo.
 

Naše hradecká skupina vznikla před rokem a čtvrt. Co byste vzkázala lidem, kteří by se rádi do její činnosti nebo vůbec do činnosti na podporu lidských práv zapojili?
Jiřina Šiklová: Ať se nedívají z dálky a podílejí se na této činnosti. Mám oblíbený slogan, který napsal, nebo je připisován Bruno Jasenskemu: „Neboj se nepřátel, s nimi můžeš bojovat. Boj se lhostejných, s jejichž němým souhlasem se na světě děje všechno zlo.“

Děkujeme za rozhovor.